2. června 78. MAJA GLUMOVOVÁ, PŘÍTELKYNĚ LVA ABALKINA

2. června 78. MAJA GLUMOVOVÁ, PŘÍTELKYNĚ LVA ABALKINA

Neupozorňoval jsem Maju Glumovovou předem na svou návštěvu a v devět hodin ráno jsem se vypravil rovnou na náměstí Hvězda.

Na úsvitu trochu sprchlo a obrovská krychle muzea z nehlazeného mramoru ve slunečních paprscích vlhce jiskřila. Již z dálky jsem před hlavním vchodem viděl početný pestrý dav, a když jsem došel blíž, zaslechl jsem nespokojené a zklamané výkřiky. Dověděl jsem se, že od včerejška je muzeum pro návštěvníky uzavřeno, protože se připravuje nějaká nová expozice. Dav se skládal převážně z turistů, ale největší rozčarování projevovali vědečtí pracovníci, kteří si vybrali právě dnešní ráno k práci na exponátech. Nová expozice je ani trochu nezajímala. Mělo se jim včas dát vědět, že se chystají tyhle administrativní zásahy. Takhle ztratili den... Zmatek zvyšovali kybernetičtí uklízeči, kterým zřejmě zapomněli změnit program, takže teď nesmyslně bloumali v davu, pletli se lidem pod nohy, uskakovali před podrážděnými kopanci a co chvíli vyvolávali výbuchy škodolibého smíchu, když se tupě snažili projít dovnitř zavřenými dveřmi.

Obhlédl jsem situaci a nezdržoval jsem se tu. Byl jsem v tomto muzeu už několikrát, takže jsem věděl, kde je služební vchod. Obešel jsem budovu a stinnou alejí jsem došel k nízkým dvířkům, která byla za souvislou stěnou jakýchsi popínavých rostlin sotva znatelná. Tato dvířka z plastiku, se vzorkem mořeného dubu, byla rovněž zavřena. U prahu přešlapoval další kybernetický uklízeč. Tvářil se beznadějně sklesle — během noci chudinka určitě ztratil značnou část napětí a tady ve stínu neměl valnou naději, že si energii zase doplní.

Odstrčil jsem ho nohou a zlostně zaklepal. Ozval se záhrobní hlas:

„Muzeum mimozemských kultur je dočasně uzavřeno vzhledem k adaptaci ústředních sálů pro novou expozici. Prosíme o prominutí, přijďte k nám za týden.“

„Massarakš!“ zaklel jsem nahlas a v rozpacích jsem se rozhlédl.

Nablízku samozřejmě nikdo nebyl, jen robot mi starostlivě cvrkal u nohou. Zaujaly ho nejspíše moje střevíce.

Znovu jsem ho odkopl a zabušil jsem pěstí na dveře.

„Muzeum mimozemských kultur...,“ rozezněl se opět záhrobní hlas, ale najednou ztichl.

Dveře se otevřely.

„Je to dost,“ prohlásil jsem a vstoupil dovnitř.

Robot zůstal před prahem.

„No?“ řekl jsem mu. „Tak pojď.“

Robot ucouvl, jako by se nemohl rozhodnout, a v tu chvíli se dveře znovu zabouchly.

V chodbách se vznášela nepříliš silná, ale specifická vůně. Už dávno jsem si všiml, že každé muzeum má svou charakteristickou vůni. Zvlášť pronikavá bývá v muzeích zoologických, ale i tady to bylo dost cítit. Nejspíš mimozemskými kulturami.

Nakoukl jsem do první místnosti, která byla po ruce, a objevil jsem tam dvě mladičké dívenky, které se s molekulárními páječkami v rukou vrtaly v útrobách jakéhosi mechanismu, připomínajícího nejspíš veliké klubko ostnatého drátu. Zeptal jsem se, kde najdu Maju Toivovnu, dostal jsem podrobné pokyny a vydal jsem se po chodbách zvláštního oddělení předmětů materiální kultury nevyjasněného určení. Tady jsem nepotkal nikoho. Široké masy pracovníků se nejspíš zdržovaly v ústředních sálech, kde se zabývaly novou expozicí, zatímco tady nebyl nikdo a nic kromě předmětů nevyjasněného určení. Zato jich jsem tu cestou viděl habaděj a došel jsem k přesvědčení, že jak bylo jejích určení vždycky nevyjasněné, tak nevyjasněné zůstane na věky věkův, amen.

Maju Toivovnu jsem našel v jejím kabinetě. Když jsem vstoupil, pozvedla ke mně obličej. Byla to krásná, dokonce velice krásná žena s nádhernými kaštanovými vlasy, velkýma šedýma očima, mírně zvednutým nosem, silnýma obnaženýma rukama s dlouhými prsty, oblečená do volné modré blůzy bez rukávů s podélnými černobílými proužky. Půvabná žena. Nad pravým obočím měla malé černé mateřské znamínko.

Dívala se na mě roztržitě, dokonce ne na mne, ale jakoby skrze mne, dívala se a mlčela. Na stole před ní bylo prázdno, jen obě její ruce spočívaly na desce, jako by si je tam položila a zapomněla na ně.

„Prosím o prominutí,“ řekl jsem. „Jmenuji se Maxim Kammerer.“

„Ano. Poslouchám vás.“

I hlas měla roztržitý a nemluvila pravdu — neposlouchala mě. Vůbec mě neslyšela ani neviděla. A zřejmě na mě dneska neměla ani trochu náladu. Každý slušný člověk na mém místě by se omluvil a odešel. Ale já jsem si nemohl dovolit být slušným člověkem. Byl jsem pracovníkem Komkonu-2 ve službě. Proto jsem se ani neomlouval, tím méně jsem neodcházel, jednoduše jsem se posadil do nejbližšího křesla, zatvářil jsem se mile a prostoduše a zeptal jsem se:

„Co to máte dneska s muzeem? Nikoho nepouštějí dovnitř...“

Vypadalo to, jako by se trochu podivila.

„Nepouštějí? Vážně?“

„Vždyť vám to říkám! Jen taktak mě pustili služebním vchodem.“

„Aha, ano... Promiňte, kdo že jste? Vy ode mne něco potřebujete?“

Opakoval jsem, že jsem Maxim Kammerer a začal jsem vykládat svou legendu.

A tu se stalo něco podivuhodného. Jakmile jsem pronesl jméno Lva Abalkina, jako by se probudila. Z jejího obličeje zmizela roztržitost, celá zaplála a doslova se do mne vpila svýma šedýma očima. Nepronesla však ani slovo a vyslechla mě do konce. Jen pomalu zvedla ze stolu bezvládně ležící ruce, propletla si dlouhé prsty a opřela si o ně bradu.

„Vy jste ho znal osobně?“ zeptala se.

Vyprávěl jsem o expedici v ústí Modrého Hada.

„Samosebou,“ ujistil jsem ji. „Ale to je málo.“

„Málo — k čemu?“ zeptala se.

Na obličeji se jí objevil zvláštní výraz — jako by s obtížemi přemáhala smích. I oči jí zablyštěly.

„Rozumějte,“ začal jsem znovu, „chtěl bych ukázat, jak se Abalkin postupně stával významným specialistou ve svém oboru. Na rozhraní mezi zoopsychologií a sociopsychologií učinil něco jako...“

„Ale on se nestal specialistou ve svém oboru,“ řekla Glumovová. „Oni ho udělali progresorem. Oni ho... Oni...“

Ne, to nepřemáhala smích, ale slzy. A teď přestala. Složila hlavu do dlaní a rozvzlykala se. Bože na nebi! Ženské slzy jsou vůbec hrůza a tady jsem navíc ničemu nerozuměl. Vzlykala bouřlivě, odevzdaně jako dítě, celá se otřásala a já seděl jako pitomec a nevěděl, co mám dělat. V takových případech se vždycky podává sklenice vody, ale tady v kabinetě nebyla žádná sklenice ani voda, ani něco trochu podobného — jen samé regály plné předmětů nevyjasněného určení.

A ona stále plakala, slzy jí v pramíncích protékaly mezi prsty a kapaly na stůl, Glumovová křečovitě vzdychala, zajíkala se a pořád si držela ruce před obličejem; najednou se rozhovořila a mluvila tak, jako by uvažovala nahlas — sama sebe přerušovala, říkala cosi páté přes deváté, bez koncepce a cíle.

... Ten se jí natrápil, och — a jak! Jen trochu projevila vlastní vůli, už ji mlátil. Nedbal na to, že je holčička o tři roky mladší než on — patřila mu a basta. Byla jeho věcí, jeho vlastnictvím. A stala se jím snad od prvního dne, co ji spatřil. Jí bylo pět, jemu osm. Běhal kolem ní dokolečka a vykřikoval říkanku, kterou sám vymyslel: U dveří stála zvířátka malá, stříleli do nich a bylo po nich! Desetkrát, dvacetkrát za sebou. Dala se tomu do smíchu — a tehdy jí nařezal poprvé ...

... Bylo to nádherné — být jeho věcí, protože ji miloval. Jinak nikdy nikoho nemiloval. Pouze ji. Všichni ostatní mu byli lhostejní. Nic nechápali a neuměli pochopit. A on vystupoval na scénu, zpíval písničky a recitoval — pro ni. Taky to tak říkal: To je pro tebe. Líbilo se ti to? A skákal do výšky — pro ni. A potápěl se do hloubky dvaatřiceti metrů — pro ni. A po nocích psal verše — taky pro ni. Neobyčejně si jí vážil, téhle své věci, a neustále se snažil být hoden takové vzácné věci. A nikdo o tom nic nevěděl. Až do posledního roku, kdy se to dozvěděl jeho učitel...

...Měl ještě spoustu jiných vlastních věcí. Celý les kolem internátu byl jeho velikým vlastnictvím. Každý pták v tom lese, každá veverka, každá žába v příkopu. Býval velitelem hadů, vypovídal války a uzavíral mír mezi mraveništi, uměl léčit soby a všichni patřili jemu, kromě starého losa jménem Rex, kterého prohlásil za sobě rovného, ale pak se s ním poškorpil a vyhnal ho z lesa...

...Husa, učiněná husa! Nejdřív bylo všechno tak pěkné, ale pak povyrostla a vzala si do hlavy, že si vybojuje svobodu. Otevřeně mu sdělila, že už nehodlá být jeho věcí. Napráskal jí, ale ona byla umíněná a stála na svém, husa hloupá. Tak jí nařezal znovu, krutě a nemilosrdně, jako mlátil své vlky, když se chtěli vymanit z poslušnosti. Ale ona nebyla vlk a byla paličatější než všichni vlci dohromady. A tu vytasil od pasu nůž, který si vlastnoručně vybrousil z kosti nalezené v lese, a s divokým úsměvem si pomalu a strašlivě rozpáral ruku od zápěstí až k lokti. Stál před ní s oním šíleným úsměvem, krev mu stříkala z ruky jako voda z kohoutku a on se zeptal: A co teď? A ještě než se skácel, pochopila, že měl pravdu. Měl vždycky pravdu, hned od počátku. Ale ona, husa, husa, husa, to pořád nechtěla uznat...

... A v posledním roce jeho pobytu v internátu, když se ona vrátila z prázdnin, už nebylo nic. Něco se stalo. Nejspíš už ho vzali do svých rukou. Dověděli se o všem a samozřejmě se zhrozili, idioti. Proklatí rozumní kreténi. Podíval se skrz ni a odvrátil se. A pak už se na ni nedíval. Přestala pro něho existovat stejně jako všichni ostatní. Ztratil svou věc a smířil se se ztrátou. A když si na ni znovu vzpomněl, bylo už všechno jinak. Život už dávno přestal být tajuplným lesem, kde on, byl vládcem a ona tím nejcennějším, co on má. Tamti už ho začali předělávat, byl už skoro progresor, v půli cesty do jiného světa, kde je zvykem se navzájem zrazovat a mučit. A bylo vidět, že pevně vykročil na tuto novou cestu, byl dobrým žákem, přičinlivým a talentovaným. Psal jí, ona neodpovídala. Zval ji, ona se neozývala. Neměl ji zvát, ale přijet osobně, nařezat jí jako kdysi, a pak by možná bylo zase všechno jako dřív. Ale on už nebyl vládcem. Stal se pouze mužem, jakých je kolem mnoho, a přestal jí psát...

...Jeho poslední dopis, jako vždy psaný rukou (uznával totiž jedině dopisy psané rukou, žádné krystaly, žádné magnetické záznamy), jeho poslední dopis přišel právě odtamtud, od Modrého Hada. „U dveří stála zvířátka malá,“ psal jí, „stříleli do nich a bylo po nich.“ Nic víc v tom posledním dopise nebylo.

Horečnatě ze sebe sypala vzpomínky, vzlykala a smrkala do laboratorních ubrousků a já najednou pochopil, ostatně za chvilku to řekla sama — včera se s ním viděla. Právě v době, kdy jsem jí volal domů a mluvil s pihovatým Toivem, když jsem sháněl Jadvigu Michajlovnu, když jsem mluvil s Admirálem, i když jsem pak ležel doma a studoval hlášení o operaci Mrtvý svět — celou tu dobu byla s ním, dívala se na něho, poslouchala ho a dělo se mezi nimi něco takového, kvůli čemu si teď vylévá srdce úplně cizímu člověku.