Z HLÁŠENÍ LVA ABALKINA

[1] [2]

Z HLÁŠENÍ LVA ABALKINA

Ve tmě je město ploché jako stará rytina. Matně světélkuje plíseň v černých dírách oken, v řídkých parčících a na záhonech se mihotají drobounké mrtvolné duhy — to na noc rozkvétají poupata neznámých fosforeskujících květin. Linou se slabé, ale dráždivé vůně. Nad střechy se vyhupuje a zůstává viset nad bulvárem první měsíc — obrovský zubatý srp, zalévající město nepříjemnou oranžovou září.

Ve Štěknovi vzbuzuje toto nebeské těleso jakýsi nevysvětlitelný odpor. Co chvilku se na ně popuzeně zadívá a pokaždé přitom křečovitě pootevírá a zase zaklapává tlamu, jako by ho cosi nutkalo dát se do vytí a on toto nutkání přemáhal. Je to tím podivnější, že na jeho rodném Sarakši není možné měsíc spatřit pro atmosférickou refrakci a na Zemi se k Měsíci choval vždycky, aspoň co já vím, indiferentně.

Pak vidíme děti.

Jsou dvě. Drží se za ruce a pomaloučku se plouží po chodníku, jako by se snažily držet se ve stínu. Kráčejí stejným směrem jako já a Štěkn. Podle oblečení jsou to chlapci. Jeden vyšší, asi osmiletý, druhý docela malý, snad čtyřletý nebo pětiletý. Nejspíš právě zahnuli z nějaké boční uličky, jinak bych je byl viděl už z dálky. Jsou na cestě dlouho, určitě nejednu hodinu, protože jsou strašně unaveni a sotva pletou nohama... Mladší už ani nejde, drží se staršího za ruku a nechává se vláčet. Staršímu se na širokém popruhu přes rameno plandá splasklý tlumok, chlapec si jej neustále srovnává a tlumok ho tluče do kolen.

Translatér suchým a nevzrušeným hlasem tlumočí: „Já už nemůžu, bolí mě nohy... Povídám ti, pojď... No tak, pojď... Ty jsi zlý... To ty jsi zlý a ošklivý... Hade s ušima... Ty jsi zase jedovatý krysí chvost...“ Tak. Zastavili se. Mladší vytrhává ruku ze sevření staršího a sedá si. Starší ho zvedá za límec, ale malý si znovu sedá, za což dostává pohlavek. Z translatéru se hrne záplava krys, hadů, hnusné havěti a jiné fauny. Pak se mladší dává do hlasitého štkaní a translatér nechápavě umlká. Je načase zasáhnout.

„Buďte zdrávi, chlapci,“ říkám pouhým pohybem rtů.

Docházím až k nim a teprve nyní si mě všímají. Mladší okamžitě přestává plakat a dívá se na mě s otevřenou pusou. Starší mě taky sleduje, ale úkosem, nevraživě, rty má pevně semknuty. Sedám si před nimi na bobek a říkám:

„Neboj se. Já jsem hodný. Neublížím ti.“

Vím, že můj automatický tlumočník není schopen vyjádřit tón hlasu, proto se snažím vybírat prostá konejšivá slova.

„Jmenuji se Lev,“ říkám. „Vidím, že jste unavení. Mám vám nějak pomoct?“

Starší neodpovídá. Pořád se na mě dívá úkosem, se značnou nedůvěrou a obezřetností, zato mladšího najednou zaujal Štěkn a chlapec z něho nespouští oči — je znát, že je vystrašený a zvědavý zároveň. Štěkn způsobné sedí opodál a dívá se stranou.

„Jste unavení,“ říkám. „Chcete jíst a pít. Dám vám jednu dobrůtku...“

A tu se starší rozjel. Vůbec nejsou unaveni, žádnou dobrůtku nepotřebují. Jen co si to vyřídí s tímhle hadem s krysíma ušima a půjdou dál. A kdo jim bude bránit, dostane kulku do břicha. Tak!

Výborně. Nikdo jim bránit nechce. A kam že jdou?

Jdou tam, kam potřebují.

A kam konkrétně? Co když mají společnou cestu? V tom případě by bylo možné vzít hada s krysíma ušima na ramena...

Nakonec přichází všechno do normálních kolejí. V malých pusách mizí čtyři tabulky čokolády, obsah dvou lahví tonizátoru a v každé půl tuby ovocné pasty. Následuje důkladná prohlídka Lvovy duhové kombinézy a po krátkém, ale neobyčejně energickém sporu přichází povolení (pauze jednou!) pohladit Štěkna, ale v žádném případě po hlavě, jen po hřbetě). Na palubě u Van der Hoeseho všichni dojetím vzlykají a ozývá se mohutné popotahování. Dále vycházejí najevo tyto skutečnosti: Chlapci jsou bratři, starší se jmenuje Ijadrudan, mladší Pritulatan. Bydleli dost daleko odtud (přesnější údaj nelze zjistit) s otcem ve velkém bílém domě s bazénem na dvoře. Ještě docela nedávno s nimi bydlely dvě tety a další bratr, nejstarší, bylo mu osmnáct, ale všichni zemřeli. Potom už je otec s sebou pro potraviny nikdy nebral, chodil sám, dřív chodila celá rodina. Kolem je hodně věcí k jídlu — to a tamto a to (přesný význam se určit nedá). Kdykoli otec odcházel, nařizoval, aby v případě, že se nevrátí, vzali Knihu, zašli na tento bulvár a šli pořád rovně až ke krásnému skleněnému domu, který září v temnotě. Dovnitř však chodit nemají, mají si sednout před ním a čekat, až přijdou lidé a odvedou je tam, kde bude otec a matka a všichni ostatní. Proč v noci? Protože v noci nebývají na ulicích zlí lidé. Ti tam bývají jen ve dne. Ne, nikdy jsme je neviděli, ale mockrát jsme o nich slyšeli, jak zvoní rolničkami, hrají písničky a lákají nás z domu ven. V takových chvílích vzali otec a bratr pušky a vpálili jim kulku do břicha... Ne, jinak nikoho neznají ani neviděli. Pravda, kdysi dávno k nim do domu přicházeli nějací lidé s puškami a celý den se s otcem a starším bratrem přeli, pak se do toho vložila i matka s oběma tetami. Všichni nahlas křičeli, ti lidé odešli a víckrát už nepřišli... Malý Pritulatan usíná okamžitě, jakmile si ho vysazuji na záda. Naproti tomu Ijadrudan jakoukoli pomoc odmítá. Dovolil mi jedině, abych mu lépe upevnil tlumok s Knihou a teď kráčí s důležitým výrazem vedle mne s rukama v kapsách. Štěkn utíká před námi, rozhovoru se neúčastní. Celým svým vzezřením dává najevo naprostou lhostejnost ke všemu, co se tu děje, ve skutečnosti je však stejně jako my všichni zvědav, je-li cil chlapců, jakási zářící budova, opravdu oním objektem označovaným jako „Skvrna-96“.

Co je v Knize napsáno, Ijadrudan povědět neumí. Dospělí do této Knihy každý den zapisovali všechno, co se událo. Jak Pritulatana kousl jedovatý mravenec. Jak z bazénu začala najednou vytékat voda, ale otec ji zastavil. Jak zemřela teta — otevírala plechovou konzervu, máma se na ni dívala, a teta už byla mrtvá... Ijadrudan tu knihu nečetl, umí špatně číst a čte nerad, nemá k tomu talent. To Pritulatan ano, ale je ještě malý a ničemu nerozumí. Ne, nikdy se nenudili. Copak je možné nudit se v domě, kde je pět nebo sedm pokojů? A v každém pokoji plno všelijakých prapodivných věcí, dokonce i takových, o nichž ani otec nemohl říci, co to je a k čemu. Jen puška tam nebyla ani jedna. Dneska jsou pušky už vzácné. V sousedním domě by se puška možná už našla, ale otec nedovoloval střílet. Říkal, že nám je to k ničemu. Až prý odejdeme k zářícímu domu a dobří lidé, kteří nás tam najdou, nás odvedou k mámě, potom si tam budeme smět střílet podle chuti... A neodvedeš nás k mámě ty? Jestli ano, tak proč nemáš pušku? Jsi dobrý člověk, ale pušku nemáš. Jenže otec říkal, že všichni dobří lidé mají pušky...

„Ne,“ říkám mu. „K mámě tě odvést nedokážu. Jsem tady cizí a sám bych se chtěl setkat s dobrými lidmi.“

„Škoda“ říká Ijadrudan.

Vycházíme na náměstí. Objekt „Skvrna-96“ zblízka připomíná obrovitou pradávnou skříňku z modrého krystalu ve vší její legendární velkoleposti, jiskřící nesčetným množstvím polodrahokamů a drahých kamenů. Zevnitř ji prosvěcuje klidná, namodrale bílá záře, ozařuje rozpukaný asfalt prorostlý černým strniskem plevelu a mrtvé fasády domů lemujících náměstí. Zdi této podivuhodné budovy jsou zcela průsvitné a uvnitř jiskří a přelévá se veselá změt červeně, zlaté, zelené a žluté, takže si člověk v první chvíli ani nevšimne širokého, přívětivě otevřeného vchodu, k němuž vede několik nevysokých plochých schodů.

„Hračky!“ šeptá nábožně Pritulatan, začíná se vrtět a slézá mi ze zad.

Teprve nyní si uvědomuji, že ve skříňce vůbec nejsou uschovány klenoty, ale různobarevné hračky, stovky a tisíce pestrých, mimořádné nevkusných hraček — obludně veliké, křiklavě pomalované panenky, zrůdné dřevěné automobily a nesmírné množství jakýchsi pestrých drobností, které je na takovou dálku těžko rozeznat.

Malý Pritulatan okamžitě začíná kňourat a fňukat, abychom šli všichni do kouzelného domu, nevadí, že to táta zakázal, zajdeme tam jen na chviličku, vezmeme si tamhleten náklaďáček a hned potom budeme čekat na dobré lidi... Ijadrudan se snaží ho zastavit, nejdřív slovy, a když to nepomáhá, zakroutí mu uchem, načež fňukání pozbývá artikulovanosti. Translatér lhostejně sype do okolí spoustu „hadů s krysíma ušima“, celá paluba s Van der Hoesem pobouřeně rámusí, a dožaduje se, aby chlapec byl uklidněn a ukonejšen, ale najednou všichni včetně Pritulatana rázem umlkají.

Na nejbližším rohu se znenadání objevuje onen domorodec s puškou. Měkce a nehlučně kráčí po mokrých odlescích s rukou na pušce zavěšené přes prsa a přistupuje přímo k dětem. Na mě a Štěkna se ani nepodívá. Pevně bere Pritulatana za levou ruku, rozzářeného Ijadrudana za pravou a vede je pryč, přes náměstí, přímo ke svítící budově — k mámě, k otci, k neomezeným možnostem střílet podle libosti.

Dívám se za nimi. Všechno na pohled probíhá tak, jak má probíhat, ale přitom jakási drobnost, jakási malichernost celý obrázek kazí. Jako kapička dehtu ...

„Viděls?“ ptá se Štěkn.

„Co jsem měl vidět?“ ptám se podrážděně, protože se pořád nemohu zbavit toho neznámého smítka, které mi kazí celý obrázek.

„Zhasni v tom pavilónu světlo a rozstřílej ho z kanónu...“

Skoro ho neslyším. Najednou je mi všechno s tím smítkem jasné. Domorodec se vzdaluje, drží děti za ruce a já vidím, jak se mu do kroku pohupuje puška na prsou jako kyvadlo — zleva napravo, zprava nalevo... Takhle se nemůže pohupovat! Nemůže přece takhle vesele poletovat těžká opakovací puška vážící určitě k deseti kilogramům. Takhle může plandat puška na hraní, dřevěná nebo z plastické hmoty. Tenhle „dobrý“ člověk nemá opravdovou pušku...

Nemám čas promyslet všechno do konce. Domorodcova puška je hračka. Domorodci jsou ostřelovači. Ta puška je možná z toho pavilónu s hračkami... Zhasni v tom pavilónu světlo a rozstřílej ho z kanónu... Je to přece přesně stejný pavilón... Ne, nic jsem nestihl domyslet do konce.

Vlevo od nás padají cihly, s praskotem se tříšti o chodník dřevěný okenní rám. Po zohaveném průčelí pětipatrověho domu, třetího od rohu ulice, šikmo shora dolů, přes černě díry oken klouže široký žlutý stín — klouže tak lehce, tak nehmotně, že je k nevíře, jak se za ním mohou z průčelí odlupovat plátky omítky a úlomky cihel. Cosi křičí Van der Hoese, příšerným dvojhlasem ječí na náměstí děti, a stín už je zatím na asfaltu, stále stejně nehmotný, poloprůhledný a obrovský. Zběsilé kmitání deseti nohou je skoro nepostřehnu tělně, mezi jejich rychlými pohyby se rýsuje tmavé, tu se nadouvající a hned zase splaskávající dlouhé článkovité tělo, nesoucí před sebou vysoko vztyčená chapadlovitá klepeta, na nichž se blyští jako by nalakovaná, nehybná světelná skvrna ...

Držím v ruce paprskovou pistoli, ani nevím, jak jsem ji vytáhl. Měním se v automatický dálkoměr soustředěný výhradně na to, aby měřil vzdálenost mezi rakopavoukem a postavičkami dětí upalujících napříč přes náměstí. (Tam někde je taky domorodec se svou falešnou puškou, taky utíká ze všech sil, jen kousek za dětmi, ale toho nesleduji.) Vzdálenost se rychle zkracuje, všechno je naprosto jasně, a když se mi rakopavouk dostává na mušku, střílím.

V té chvíli jsem od něho dvacet metrů. Neměl jsem příliš mnoho příležitosti střílet z paprskově pistole, a tak jsem výsledkem otřesen.

Rudofialový záblesk mě na okamžik oslepuje, ale ještě stačím zahlednout, jak rakopavouk vybuchuje. Naráz. Celý najednou, od klepet až po poslední nohu. Jako přehřátý parní kotel. Ozývá se krátké zahřmění, ozvěna se odráží a převaluje po náměstí a na místě obludy nabobtnává hustý, na pohled tvrdý mrak bílé páry.

Všechno je dokonáno. Oblak páry se s tichým syčením rozlézá, zděšeně pištění a dupot utichají v hloubi tmavě uličky a drahocenná skříňka pavilónu jako by nic září uprostřed náměstí svou původní barbarskou velkolepostí...

„Hrom aby to vzal, to jsou ale hnusné příšery,“ mumlám. „Kde se to tu vzalo — sto parseků od Pandory? A co ty — zase jsi ho necítil?“

Štěkn nestačí odpovědět. Rozléhá se výstřel z pušky, jeho ozvěna letí po náměstí, a hned za ním druhý. Někde docela blízko. Jakoby za rohem. No ovšem, z uličky, kam všichni utekli.

„Štěkne, drž se vlevo a nevystrkuj hlavu,“ velím už v běhu.

Nevím, co se v té ulici děje. Děti zřejmě přepadl další rakopavouk... Takže ta puška přece jen není hračka? A tu ze tmy vystupují tři muži, zastavují se a zatarasují nám cestu. Dva z nich jsou ozbrojeni pravými opakovacími puškami a obě hlavně jsou namířeny přímo na mě.

V namodralém bílém světle je všechny dobře vidím: urostlý šedivý stařec v šedivé uniformě s lesklými knoflíky uprostřed, po stranách a trochu vzadu dva statní mladíci s přichystanými puškami. I oni mají šedé uniformy přepásané řemeny a na nich zavěšené sumky na náboje.

„Velké nebezpečí,“ chrčí Štěkn jazykem Hlaváků. „Opakuji: velké!“

Zmírňuji běh a s jistým přemáháním se nutím schovat pistoli do pouzdra. Zastavuji se před starcem a ptám se:

„Co je s dětmi?“

Hlavně pušek mi míří přímo na břicho. Do žaludku. Chlapci se tváří zachmuřeně a nelítostně.

„S dětmi je všechno v pořádku“ odpovídá stařec.

Oči má světlé, dokonce jakoby veselé. V jeho výrazu není ta tíživá zarytost jako u ozbrojených mladíků. Obyčejný vrásčitý obličej starého člověka, nepostrádající jistě důstojnosti. Ale třeba se mi to jenom zdá, třeba je to tím, že místo pušky drží v ruce leštěnou hůlčičku, kterou se lehce a nedbale pošvihává do holeně vysoké boty. „Na koho jste stříleli?“ ptám se.

„Na nedobrého člověka,“ tlumočí translatér jeho odpověď.

„Vy jste asi ti dobří lidé s puškami,“ ptám se.

Stařec vyhrnuje obočí.

„Dobří lidé? Co to znamená?“

Vykládám mu, co mi vysvětlil Ijadrudan. Stařec přikyvuje.

„Rozumím. Ano, jsme ti dobří lidé“ Prohlíží si mě od hlavy k patě. „Jak vidím, vám se nedaří zle... Tlumočnický aparát na zádech... Taky jsme kdysi měli podobné, jenže velikánské, zabíraly celé místnosti... Ale takovou ruční zbraň jsme nikdy neměli. Pěkně jste toho lumpa vyřídili! Jako z kanónu. Přiletěli jste už dávno?“

„Včera,“ odpovídám.

„My jsme svoje létací stroje ještě neuvedli do pořádku. Nejsou na to lidi.“ Znovu si mě bez obalu prohlíží. „Ano, jste chlapíci. My tu máme, jak vidíte, všechno zničené. Jak se vám podařilo obstát? Vydrželi jste? Nebo jste našli nějaké prostředky?“

„Máte to opravdu dost zničené“ říkám opatrně. „Už jsem tu od včerejška, ale stejně se v tom nevyznám...“

Je mi jasné, že mě pokládá za někoho jiného. Pro první chvíli mi to může být dokonce k dobru. Jenom musím být opatrný, strašně opatrný ...

„Vidím, že nic nechápete,“ říká stařec. „A to je přinejmenším podivné... Copak u vás nic takového nebylo?“

„Ne,“ odpovídám. „U nás nic takového nebylo.“

Stařec ze sebe najednou chrlí dlouhou větu, na niž translatér okamžitě reaguje: „Jazyk není zakódován.“

„Nerozumím,“ říkám starci.

„Nerozumíte... A já myslel, že znám jazyk Záhoří docela dobře.“

„Nejsem odtamtud“ vysvětluji. „A nikdy jsem tam nebyl.“

„Tak odkud jste?“

Rozhoduji se.

„Na tom teď nezáleží,“ říkám. „Nebudeme mluvit o nás. U nás je všechno v pořádku. Nepotřebujeme pomoc. Mluvme raději o vás. Nepochopil jsem toho moc, ale jedno je jasné: vy potřebujete pomoc. Jakou konkrétně? Co je nejdůležitější? A vůbec, co se tu u vás děje? O tom bychom teď měli mluvit. A raději si sedneme, jsem celý den na nohou. Dá se tady u vás někde sednout a v klidu si pohovořit?“
[1] [2]



Добавить комментарий

  • Обязательные поля обозначены *.

If you have trouble reading the code, click on the code itself to generate a new random code.