Kapitola druhá

Kapitola druhá

Bedekr se zlatou ořízkou byl vysázen na křídovém papíře. Napřeskáčku s přepychovými fotografiemi obsahoval vskutku zajímavé informace. Ve městě žilo padesát tisíc obyvatel, půldruhé tisícovky koček, dvacet tisíc holubů a dva tisíce psů (včetně sedmi set laureátů a medailistů). Město mělo patnáct tisíc osobních aut, pět set vrtulníků, tisíc taxíků (s řidiči i bez), devět set automatických popelářů, čtyři sta stálých barů, kaváren a cukráren, jedenáct restaurací, čtyři hotely mezinárodní extratřídy a přímořské lázně, v nichž se ročně vystřídá na sto tisíc rekreantů. Město se mohlo pochlubit i šedesáti tisíci televizory, padesáti kiny, osmi zábavními parky, dvěma Salóny dobré nálady, šestnácti salóny krásy, čtyřiceti knihovnami a sto osmdesáti kadeřnickými automaty. Osmdesát procent obyvatelstva pracuje ve sféře služeb, zbytek ve dvou soukromých kombinátech na umělé cukrovinky a jedné státní loděnici. Ve městě je šest škol a jedna univerzita, sídlící ve starobylém zámku křižáka Ulricha de Cassy. Ve městě působí osm občanských spolků jako například Spolek horlivých ochutnavačů, Spolek znalců a milovníků a také Spolek za starou dobrou vlast, proti škodlivým vlivům. Navíc je půldruhé tisícovky lidí přihlášeno do celkem sedmi set jednoho kroužku, kde se zpívá, hraje se ochotnické divadlo a kde se jejich členové učí rozestavovat nábytek, kojit děti a léčit psy. Ve spotřebě alkoholických nápojů na jednoho obyvatele městu náleželo šesté místo v Evropě, ve spotřebě přírodního masa dvanácté a ve spotřebě kapalného kyslíku třicáté... Ve městě bylo sedm pánských a pět dámských klubů a také dva kluby sportovní — Býci a Nosorožci. Starostou města byl zvolen (většinou šestačtyřiceti hlasů) jistý Flim Gao. Peka jsem nenašel ani mezi členy městské rady...

Odložil jsem bedekr, sundal si sako a přistoupil jsem k podrobné prohlídce svého nového domova. Salón se mi líbil. Byl celý bledě modrý a já tuhle barvu mám rád. Domácí bar doslova hýřil všemožnými láhvemi a vychlazenými potravinami, takže v případě potřeby jsem mohl třeba okamžitě přijmout rovný tucet vyhladovělých hostí.

Zašel jsem do pracovny. Pod oknem stál velký psací stůl s pohodlným křeslem. Všechny zdi byly zastavěny regály rozmanitých sebraných spisů a slovníků. Čisté a výrazné hřbety vytvářely s nesmírným vkusem komponované řady a jako celek pak oku lahodící barevnou škálu. Na nejhořejší polici jsem zahlédl padesátidílnou encyklopedii UNESCO, úplně dole zase pestrobarevnou směsici lesklých paperbackových detektivek.

Na stole mě zaujal především telefon... Zvedl jsem sluchátko, posadil se na opěradlo křesla a vytočil Riemayerovo číslo. Ve sluchátku se ozvaly táhlé zvuky volného tónu. Čekal jsem a bezmyšlenkovitě si hrál s malým diktafonem, který tu nechal někdo přede mnou. Riemayer se nehlásil. Zavěsil jsem a přístroj si prohlédl pořádně. Páska byla z poloviny natočená, a tak jsem ji vrátil, abych si ji poslechl.

„Nazdar, nazdar a ještě jednou nazdar!“ zvolal veselý mužský hlas. „Pevně tisknu pravici, případně líbám na tvářinku — to přijde na pohlaví a věk. Žil jsem tu dva měsíce a musím říct, že se mi dařilo výtečně. Dovol, abych ti udělil několik rad. Nejlepší podnik ve městě je Hoyti-Toyti v Parku snů. Nejlepší holka ve městě je Basia z Domu modelů. Nejlepší kluk ve městě jsem já, ale já už jsem odjel. V televizi sleduj devátý program, všechno ostatní je nuda. Nezačínej si s intly a vyhýbej se Nosorožcům... A neber nic na dluh, to by ses ze starostí nevymotal. Vdova je ohromná ženská, ale ráda si při tom popovídá a tak... a vůbec... Vuzi jsem tu nezastihl, byla někde v zahraničí, u babičky... Řekl bych, že je sladká, vdova měla v albu fotografii, kterou jsem si s dovolením vzal. A ještě něco. Napřesrok přijedu v březnu, takže měj uznání, a pokud se rozhodneš znovu si tu pobýt, vyber si jiný měsíc. Měj se...“

Zařinčela hudba. Chvilku jsem ji poslouchal a pak jsem diktafon vypnul... Ani jeden ze svazků vybraných spisů se mi nepodařilo vytáhnout — buď byly tak těsně do polic nacpány, nebo je dokonce někdo slepil. Jinak jsem v pracovně na nic zajímavého nenarazil, a zamířil jsem do ložnice.

Vždycky jsem si přál takovou ložnici mít, ale ještě nikdy mi nezbyl čas na to, abych se podobným projektem vážně zabýval. Postel byla velká a nízká. Na nočním stolku stál velice elegantní fonor a malé pouzdro s dálkovým ovládáním televizoru. Televizní obrazovka visela na vysokém zadním čele postele. Do hlav tohoto lože vdova pověsila obraz, pozoruhodně věrně zobrazující čerstvé květiny v křišťálové váze. Zátiší bylo vyvedeno ve fluorescenčních barvách a kapky rosy na okvětních plátcích se v šeru ložnice matně leskly.

Nazdařbůh jsem stiskl jedno z tlačítek na voliči kanálů a praštil sebou na lůžko. Bylo měkké, ale zároveň kladlo příjemný pružný odpor. Televizor se rozeřval. Z obrazovky vyskočil podnapilý muž, přerazil nějaké zábradlí a z výšky spadl do obrovského dýmajícího kotle. Ozvalo se hlučné šplouchnutí a z fonoru něco zavonělo. Muž zmizel v horké kapalině, pak se zase vynořil a v zubech držel něco, co připomínalo rozvařenou botu. Neviditelné publikum propuklo v hurónský řehot... Obrazovka ztmavla. Tichá lyrická hudba. Ze zeleného lesa se proti mně rozjel bílý kůň zapražený do bryčky, ve které seděla hezounká dívka v plavkách. Vypnul jsem televizor, vstal a odešel do koupelny.

V koupelně vonělo chvojí a mihotaly baktericidní lampy. Svlékl jsem se, naházel prádlo do utilizátoru a vlezl jsem si pod sprchu. Pak jsem se před zrcadlem pomalu oblékl, učesal jsem se a začal se holit. Na toaletní poličce stály řady lahviček, krabičky s hygienickými přísavkami a sterilizátory i tuby s pastami a mastmi. Na samém konci poličky jsem zahlédl hromádku plochých pouzder s křiklavou nálepkou a nápisem Devon. Zapnul jsem holicí strojek a jednu krabičku vzal do ruky. V zrcadle zablikala trubice baktericidní lampy — úplně stejně mrkala i tehdy, já přesně takhle stál před zrcadlem a snaživě civěl na naprosto stejnou krabičku, a už jsem se do koupelny nechtěl vracet, protože tam se Rafka Reismann o něco hlasitě hádal s doktorem, ve vaně se pohupovala zelená olejnatá voda, nad ní se převalovala pára a na porcelánovém háčku na ručníky řval, vyl a chroptěl tranzistor, dokud ho Rafka podrážděně nevypnul... Bylo to ve Vídni a vidět tam v koupelně devon — vyhlášený repelent, velkolepě zapuzující komáry, moskyty, mušky a další krvelačnou havěť, na kterou se jak ve Vídni, tak tady, v přímořském lázeňském městě, už dávno a dávno zapomnělo — mi připadalo nepochopitelné... Jenže tenkrát ve Vídni na mě z toho všeho navíc padla hrůza.

Krabička v mé ruce byla skoro prázdná: zůstala v ní jedna jediná tableta. Ostatní byly ještě zalepené. Oholil jsem se a vrátil se zpátky do ložnice. Chtěl jsem ještě jednou zavolat Riemayerovi, ale vtom dům ožil. S lehkým svištěním se vznesly bohatě nařasené záclony; okenní skla vklouzla do zdi a ze zahrady se do ložnice vevalil proud teplého vzduchu, provoněného jablky. Někdo někde promluvil, nad hlavou mi zaklapaly lehké kroky a přísný ženský hlas řekl: „Vuzi, tak sněz aspoň koláček, slyšíš mě...?“ Rychle jsem — v přísném souladu se současnou módou — dodal své garderobě nádech nedbalé elegance, přihladil jsem si vlasy na spáncích a s Amadeovou vizitkou v ruce vkročil do haly.

Ze vdovy se vyklubala mladistvě vypadající, poněkud nyvá plnoštíhlá žena se svěží příjemnou tváří.

„Ale to je milé!“ zvolala, sotva mě zahlédla. „Vy už jste vstal? Dobrý den. Jmenuji se Vaina Tuurová, ale můžete mi říkat prostě Vaina.“

„Moc mě těší,“ pronesl jsem dvorně a světácky zašoupal nohou. „Mé jméno je Ivan.“

„Jak milé!“ řekla teta Vaina. „Jak originální, měkké jméno! Už jste snídal, Ivane?“

„Chtěl jsem posnídat ve městě, pokud nemáte nic proti tomu,“ řekl jsem a podal jí vizitku.

„Ach,“ řekla teta Vaina a prohlédla si kartičku proti světlu. „Ten Amadeus je tak milý... Kdybyste jen věděl, jak milý a okouzlující je to člověk! A vy jste ještě nesnídal... Poslyšte, lunch si skutečně můžete dát až ve městě, ale teď bych vás ráda pohostila našimi toasty. Generálplukovník Tuur říkával, že nikde na světě nejedl tak báječné toasty jako ty moje.“

„S radostí!“ odpověděl jsem a znovu zašoupal podrážkou.

Dveře za zády tety Vainy se rozlétly a do haly na zvonivých kramflíčcích přihopkala roztomilá dívka v krátké modré sukni a rozhalené bílé blůzce... V ruce držela okousaný koláček, energicky žvýkala a nosem si pobrukovala nějaký módní popěvek. Když mě spatřila, zarazila se, furiantsky si přehodila přes rameno kabelku na dlouhém řemínku, sklonila hlavu ke straně a polkla.

„Vuzi,“ řekla teta Vaina a stiskla rty. „Vuzi, tohle je Ivan.“

„Celkem ujde!“ konstatovala spokojeně Vuzi. „Ahoj, Ivane!“

„Ale Vuzi!“ okřikla ji nabádavě teta Vaina.

„Jste tady se starou?“ zeptala se a podala mi ruku.

„Ne,“ odpověděl jsem. Prsty měla chladné a měkké. „Jsem tu sám.“

„Tak to vám všechno ukážu,“ slíbila mi. „Nashle. Už musím běžet. Ale večer spolu někam vyrazíme.“

„Vuzi!“ zazněla další opatrná výtka tety Vainy.

„Rozhodně,“ přikývl jsem na souhlas.

Nacpala si zbytek koláče do úst, letmo políbila matku na tvář a hnala se ke dveřím. Měla hladké, opálené, dlouhé, vskutku výstavní nohy a nakrátko ostříhané vlasy.

„Ach, Ivane,“ povzdechla si teta Vaina, která se za ní dívala také. „Dneska je to s mladými děvčaty dočista k zbláznění. Tak rychle dospívají, tak brzy nás opouštějí... Od té doby, co pracuje v tom salónu...“

„Ona je snad švadlena?“ informoval jsem se zdvořile.

„To ne. Pracuje v Salónu dobré nálady, v oddělení pro přestárlé ženy. A musím vám říct, že si jí tam ohromně váží. Jenže loni jednou přišla pozdě, a teď si musí dávat velký pozor. Však jste sám viděl, že s vámi ani nemohla normálně prohodit pár slov — ono je totiž docela dobře možné, že už na ni čeká klient. Vy tomu třeba nebudete chtít věřit, ale už má stálou klientelu... Ale proč tady pořád takhle stojíme? Vychladnou nám toasty...“

Přešli jsme do bytu paní domu. Ze všech sil jsem se snažil chovat, jak se patří, přestože ono „jak se patří“ jsem si dokázal představit jen hodně mlhavě. Teta Vaina mě usadila ke stolku, omluvila se a odešla. Rozhlédl jsem se. Seděl jsem v přesné kopii svého salónu, jen zdi nebyly vymalovány na bledě modro, ale na růžovo, a za verandou jsem místo moře viděl nízkou zídku, oddělující dvorek od ulice. Teta Vaina se vrátila s podnosem a postavila přede mě misku s převařenou smetanou a talířek toastů.

„Víte co, já se taky nasnídám,“ rozhodla se najednou. „Můj lékař mi snídaně sice nedoporučuje, přinejmenším převařenou smetanu už vůbec ne, ale my jsme na to zkrátka zvyklí. Abyste tomu rozuměl, já se vždy snažím brát do podnájmu jen muže, a ten roztomilý Amadeus mi moc dobře rozumí. Chápe, jak nutně potřebuji alespoň jednou za čas si takhle s někým posedět u misky převařené smetany...“

„Vaše smetana je báječná,“ podotkl jsem dosti upřímně.

„Ach, Ivane!“ Teta Vaina postavila mističku zpátky na stůl a lehce tleskla. „Vy jste to řekl skoro jako generálplukovník... Je to sice zvláštní, ale já bych řekla, že se mu dokonce podobáte. Jen tvář měl o něco užší a zásadně snídal v uniformě...“

„Máte pravdu,“ připustil jsem lítostivě, „uniformu bohužel nemám.“

„Ale kdysi jste ji jistě měl,“ řekla a čtveračivě na mě pohrozila ukazováčkem. „To já přece dobře vidím. Stejně je to nesmysl, že jsou lidé nuceni stydět se za svou vojenskou minulost. No řekněte, není to hloupé? Každého prozradí držení těla, naprosto jedinečný chlapský šarm. To se nedá ututlat, Ivane.“

Udělal jsem složité neurčité gesto rukou, zamumlal něco jako „zřejmě máte pravdu“ a vzal si z talíře toast.

„Vy se mnou určitě budete souhlasit, že je to praštěné,“ pokračovala živě teta Vaina. „Copak to jde — směšovat dva tak různé pojmy jako válka a armáda? Válku nenávidíme všichni. Válka je příšerná. Matka mi o tom vyprávěla, byla tehdy ještě dítě, ale všechno si pamatuje: najednou se přiženou hrubí cizí vojáci, mluví cizí řečí, krkají a plivou a důstojníci jsou tak nevychovaní a neurvalí, s prominutím obtěžují pokojské, páchnou, a ta nesmyslná policejní hodina... Jenže to je válka! Válka je každopádně odsouzeníhodná. Kdežto armáda — armáda je něco zcela jiného. Vy to přece znáte, Ivane, vy si takové výjevy musíte pamatovat: vojska nastoupená po praporech, přísně vyrovnané řady, mužné tváře ve stínu přílb, zbraně se lesknou, září zlaté šňůry a pak vojska objíždí velitel v otevřeném voze, zdraví jednotky a vojáci mu úsečně a poslušně jako jeden muž odpovídají!“

„Je nepochybné, že na leckoho to dělalo dojem,“ řekl jsem.

„Rozhodně! A takových lidí bylo hodně! U nás se vždycky říkalo, že odzbrojovat se musí, ale copak to jde, zrušit armádu? Toto poslední útočiště zmužilosti a statečnosti v naší době všeobecného úpadku mravů. Stát bez armády — to je přece absurdní, k smíchu...“

„K smíchu to je,“ souhlasil jsem. „Vy tomu asi nebudete věřit, ale já se od samého podepsání Paktu ještě nepřestal usmívat.“

„Ano, chápu vás,“ řekla teta Vaina. „Nezbylo nám než se sarkasticky usmívat. Generálplukovník Tuur,“ vytáhla kapesníček, „zemřel se sarkastickým úšklebkem na rtech.“ Přiložila kapesníček k očím. „Říkával nám: „Doufám, přátelé, že se dožiji dne, kdy se všechno definitivně zhroutí.“ Byl zlomený, ztratil smysl své existence... Prostě už nevydržel tu prázdnotu v srdci...“ Prudce se narovnala. „Něco vám ukážu, Ivane...“

Pohotově se rozběhla do sousední místnosti a přinesla těžké staromódní album. Okamžitě jsem pohlédl na hodiny, jenže teta Vaina tomuto mému úhybnému manévru nevěnovala pozornost, usadila se vedle mě a otevřela album hned na první stránce.

„Tohle je generálplukovník.“

Generálplukovník byl orel. Měl úzkou kostnatou tvář a průzračné oči. Jeho dlouhé tělo bylo poseto řády. Největší vyznamenání ve tvaru mnohacípé hvězdy, vroubené vavřínovým věncem, pableskovalo kdesi v krajině slepého střeva. V levé ruce svíral rukavice, pravička klidně spočívala na jílci důstojnického kordíku. Dolní čelist podepíral vysoký, stojatý, zlatem vyšívaný límec.

„A tohle je generálplukovník na cvičení.“

Generálplukovník zůstal orlem i v tomto případě. Udílel rozkazy svým důstojníkům, sklánějícím se nad mapou rozloženou na čelním pancíři obrovitého tanku. Podle tvaru pásů a aerodynamicky řešené věže jsem poznal těžký útočný tank typu Mamut, určený původně k překonávání pásem zamořených radioaktivitou a dnes úspěšně využívaný při hlubinných potápěčských pracích.

„Tady máme generálplukovníka v den jeho padesátin.“

A generálplukovník byl zase orel. Stál u prostřeného stolu s pohárem v ruce a poslouchal přípitek na svou počest. Levý dolní roh fotografie zabírala velká rozmazaná pleš s odleskem po fotografově blesku a hned vedle generála seděla a zbožně k němu vzhlížela velice mladá a velice půvabná teta Vaina. Kradmo jsem po hmatu zkusil odhadnout tloušťku alba.

„A tohle je generálplukovník ve výslužbě.“

Orlem generálplukovník bezesporu byl i na zaslouženém odpočinku. Stál v tygrovaných plavkách doširoka rozkročen na pláži a polním dalekohledem přehlížel mlhavý obzor. U jeho nohou se v písku popelilo nahé, tak tří—čtyřleté dítě. Generál se mohl pochlubit šlachovitou a svalnatou postavou, toasty s převařenou smetanou mu ji rozhodně nezničily. Začal jsem hlučně natahovat hodinky.

„No a tady...,“ pokračovala teta Vaina a převrátila stránku, jenomže vtom do salónu bez zaklepání vkročil pomenší korpulentní pán, jehož tvář a zejména šatstvo mi připadaly podivuhodně známé.

„Dobré jitro,“ pronesl a lehce sklonil hladkou, usměvavou tvář ke straně.

Byl to ten celník z rána, stále v téže bílé uniformě se stříbrnými knoflíky a stříbrnými šňůrami na ramenou.

„Ach, Peti,“ zvolala teta Vaina. „Ty už jsi tady? Seznamte se, pánové. To je Ivan... A tohle je Peti, Ivane, přítel našeho domu.“

Celník se ke mně otočil, nepoznal mě, úsečně se uklonil a srazil podpatky. Teta Vaina odložila album na můj klín a vstala.

„Posaď se, Peti,“ vybídla příchozího, „přinesu ti smetanu.“

Peti ještě jednou cvakl podpatky a usedl vedle mě.

„Nechcete se podívat?“ navrhl jsem pohotově a přestěhoval album ze svých kolenou na celníkova. „Tohle je generálplukovník Tuur. Tady je jen tak. (V celníkových očích se rozhořel zvláštní výraz.) A tady je generál na cvičení. Vidíte? Tady...“

„Jste velmi laskav,“ poznamenal koženě celník. „A zbytečně se nenamáhejte, protože...“

Teta Vaina se vrátila s toasty a převařenou smetanou a už od prahu volala:

„Jak příjemné je vidět člověka v uniformě, no nemám pravdu, Ivane?“ Postavila podnos na stůl. „Dneska jsi tu nějak brzy, Peti. Něco se stalo? Ale že je dneska krásně, to slunce...“

Smetana pro Petiho byla naservírována do zvláštní krásné dózičky, na níž zářil monogram T, zdobený čtyřmi zlatými hvězdičkami.

„V noci pršelo, aspoň když jsem se k ránu vzbudila, bylo zataženo,“ pokračovala teta Vaina. „Kdežto teď? Jen se podívejte, nikde ani mráčku... Dáte si ještě šálek, Ivane?“

Vstal jsem.

„Děkuji, už mám dost. A teď dovolte, abych se rozloučil, čeká mě jedno pracovní setkání.“

Když jsem za sebou opatrně zavíral dveře, zaslechl jsem, jak vdova zadumaně pronesla: „Nezdá se ti, že je nápadně podobný štábnímu majoru Polovi...?“

V ložnici jsem si vybalil kufr, uložil své svršky do vestavěné skříně a znovu jsem zavolal Riemayerovi. Telefon i nadále nikdo nebral. Posadil jsem se tedy k psacímu stolu v pracovně a prozkoumal zásuvku po zásuvce. V jedné ležel kufříkový psací stroj, v další dopisní papír, známky a psací potřeby a v následující jsem našel prázdnou láhev od oleje pro arytmické motory. Ostatní zásuvky byly prázdné, pokud nepočítám několik balíčků zmačkaných stvrzenek, pokažené plnicí pero a nedbale přeložený kousek papíru pomalovaný rozšklebenými obličeji. Papír jsem rozbalil, byl to zřejmě koncept telegramu: „green umrel u rybaru telo posilam nedeli uprimnou soustrast hooger martha chlapci“. Text jsem si přečetl dvakrát, pak jsem lístek obrátil, prostudoval všechny ty ksichty a přečetl si telegram potřetí. Zdálo se, že Hooger ani Martha nemají ani ponětí, že když normální člověk někomu posílá úmrtní zprávu, sděluje nejdřív, jak nebo na co nebožtík zemřel, a ne kde... Třeba já bych telegrafoval: „green utonul rybařeni“. Nejspíš v opici. Ostatně, jakou to teď vůbec mám adresu?

Vrátil jsem se do haly. U dveří do bytu mé domácí seděl na bobku hubeňoučký chlapec v krátkých kalhotách. V podpaždí svíral dlouhou stříbřitou trubku a s funěním a supěním rozmotával klubko provazu. Přistoupil jsem k němu a řekl mu:

„Ahoj.“

Reakci už bohužel nemám takovou jako dřív, ale přece jen jsem stačil uskočit. Nad uchem mi zasvištěl dlouhý černý pramínek nějaké kapaliny a rozprskl se o zeď. Užasle jsem se na kluka zadíval, on zase zíral na mě, ležel na boku a v rukou třímal tu svou trubku. Tvář měl vlhkou, ústa pootevřená a zkřivená. Ohlédl jsem se na zeď. Něco po ní stékalo. Pak jsem se znovu podíval po chlapci, který už pomalu vstával; trubku nepustil ani teď.

„Poslyš, ty jsi nějaký nervózní,“ poznamenal jsem.

„Stůjte, kde stojíte,“ okřikl mě chraptivě. „Pokud se pamatuju, tak vaše jméno jsem nevyslovil.“

„Jak bys taky mohl,“ rozhodil jsem rukama. „Ty ses ještě ani nestačil představit a rovnou do mě pálíš jako do terče.“

„Stůjte, kde stojíte!“ opakoval chlapec. „A nehejbejte se.“ O pár kroků couvl a zadrmolil: „Odstup od vlasů mých, odstup od kostí mých, odstup od masa mého...“

„To by nešlo,“ řekl jsem. Stále jsem se snažil pochopit, zda si jenom hraje, nebo zda se mě doopravdy bojí.

„Proč?“ zeptal se kluk rozpačitě. „Všechno jsem přece řek správně.“

A znovu pootevřel ústa.

„Hoogere,“ oslovil mě nejistě. „Přece ti jasně říkám, aby ses ztratil!“

„Proč Hoogere?“ podivil jsem se. „S někým si mě pleteš. Já nejsem Hooger, jmenuju se Ivan.“
[1] [2] [3]